Proměna

Naše škola se zúčastnila literární soutěže Rosteme s knihou. Tématem soutěže bylo V koho nebo v co bych se chtěl proměnit, žáci mohli psát o čemkoli podle své fantazie. Některé texty jsou velmi zajímavé, proto je zveřejňujeme. 

Anna Nováková: V co bych se chtěla proměnit?

Kdybych jsem si měla vybrat, v co bych jsem se proměnila, byl by to oceán. Jako oceán zabírám většinu naší planety. Jsem hodně důležitý pro živočichy, ať už ve vodě, na souši nebo ve vzduchu.

Když na mě svítí slunce, tak se krásně třpytím. Moje typická barva je modrá, v některých místech až azurová. Čím hlouběji se dostanete tím jsem tmavší a chladnější. Živočichové, kteří žijí v hloubkách, tak se samozřejmě liší od těch, co žijí blízko hladiny. Důvod je ten, že každý živočich je přizpůsobený na jiné podmínky. Někteří jsou přizpůsobeni na světlo a teplo, ale někteří mohou být přizpůsobeni na tmu a chlad.

Lidé mě využívají na koupání, rybolov, ale také na objevování nových živočichů. Lidé mě mají rádi, ale také zároveň mají ze mě strach. Bojí se mě, protože například nevědí, co se pod nimi může nacházet. Dále se mě bojí, když jsem rozbouřený. Během bouře mohu vytvořit obrovské vlny, které dokážou potopit i loď. Také ze mě vzniká tsunami, ale to není moje chyba, protože za to může pohyb litosférických desek.

Lidé každou chvíli hází do mě odpadky, nebo vypouštějí nějaké chemikálie, které mě znečišťují. Nenechávám si to líbit, a tak to lidem vracím zpátky na souš, ale oni si nedají říct a pokračují v tom dále.

Tahle situace je hodně špatná pro vodní živočichy, protože ty odpadky můžou omylem sníst. Třeba u mořských želv se stává, že si spletou medúzu s plastovým sáčkem. Dále se mohou do těch odpadků zaplést. Pokud si nepomůžou sami, nebo si jich nevšimnou nějací lidé, tak to pro ně končí většinou špatně.

Lidé si mě neváží, přitom kdybych tu nebyl, neexistovali by ani oni.

Šimon Kovařík: V koho bych se chtěl proměnit?

Vždycky jsem se chtěl proměnit v nějakého dravce. Třeba takový orel, létá si po krajině plných skal a lesů, hledá potravu pro svá mláďata, staví si hnízda a zažívá plno dobrodružství. Plachtit si jen tak po světě a nemít žádné starosti, zní to báječně, že? Jenže ne vždy je vše růžové. Všude číhá nebezpečí, a hlavně strach z toho, aby se sehnala nějaká potrava pro svoje účely a pro svá mláďata. Musí si hlídat své hnízdo před predátory a ostatními dravci, což taky není žádná hitparáda. Není to pro každého, chce to pevné nervy, zodpovědnost a ostražitost. A také hlavně sílu a odvahu. Ale například já bych takový život chtěl, pořád to zní dobře, a myslím si, že se takový orel nemusí potýkat s problémy, jako máme my, lidi.

Jednoho dne, když už bylo čas jít spát, jsem si četl knížku o orlech, jelikož jsem v nich vždy měl nějakou zálibu. Každý den přečtu nějakou tu stránku, například nějaké zajímavosti o jejich způsobu života. Pomalu jsem u knížky padal do hlubokého spánku, až jsem nakonec usnul. V tu chvíli jsem se cítil najednou plný síly. Probudil jsem se do snu, kde jsem se stal orlem. Sen započal tím, že jsem se najednou probudil ve vzduchu, nevěděl jsem, co v tu chvíli dělat, ale potom jsem si všimnul, že mám křídla, tak jsem s nimi začal mávat. Vznášel jsem se jako peříčko několik metrů nad povrchem, cítil jsem tu volnost a svěží vánek vzduchu, který okolo mého orlího těla proudil.

Bylo to úžasné. Nemohl jsem uvěřit tomu, že konečně se splnil můj sen. Užíval jsem si každou vteřinu, jelikož jsem nic krásnějšího ještě nezažil. Uvědomil jsem si, že se ze mě stal orel. Rozhodl jsem se, že si půjdu najít nějaký úkryt, nejlépe v horách. Hledal jsem nejlepší místo, ale nikde jsem nic nemohl najít. Buď úkryty byly moc nápadné, anebo byly už obsazené. Ale potom jsem narazil na jedno místo na skále, bylo to zarostlé stromy, a vysoko nad zemí. Rozhodl jsem se sem podívat. Jakmile jsem dorazil na místo, zjistil jsem, že úkryt je taky obsazený, ale spíš vypadal jako opuštěný. Šel jsem dál a narazil jsem na opuštěné hnízdo. Ale to hnízdo nebylo prázdné, byla zde totiž vajíčka. Vajíčka jiného orla.

Chtěl jsem hnízdo opustit, ale mezitím ke mně přiletěl orel, kterému toto hnízdo patří. Byla to samička. Přilétla ke mně, a začala se mně vyptávat: "Co tu pohledáváš, hned opusť moje území, cizinče!" řekla orlice. Já jí na to odpověděl: "Jen hledám nějaké útočiště, omlouvám se, že jsem vstoupil do tvého teritoria." Orlice koukala zděšeně, ale potom se uklidnila. Zeptala se mě, proč ještě nemám svůj úkryt, když každý orel, který vylétne ze svého mateřského hnízda, hned hledá úkryt. Musel jsem jí převyprávět svůj příběh, aby pochopila, proč se potýkám s takovou situací, proto jsem se jí zeptal, jestli si nechce někde sednout v klidu na vrcholku skály. Celé jsem jí to řekl a ona to pochopila. Nabídla mi, jestli nechci zůstat s ní, jelikož její bývalý samec zemřel při boji s jiným dravcem, když narazil do skály. Rozhodl jsem se, že nabídku příjmu. Přece jen, nemusím hledat jiné útočiště a stavět si hnízdo.